Je všední den a tak náš příjezd do Fanuelu vždy trochu ruší školní výuku. Na návsi před jednou ze tří školních budov už čekají desítky pacientů a typický zvuk naší dodávky vzbudí rozruch. To samozřejmě zaznamenají i děti, které se o pár metrů dál učí pod širým nebem. Ne všechny se totiž vejdou do tříd , což jsou sice holé stěny bez oken a dveří, ale je tam alespoň stín. Venku sedí dvě třídy dětí celé dopoledne na slunci. Začátek a konec vyučování se ohlašuje jako u nás požár- bušením na železo. Ve Fanuelu je to kus kola z náklaďáku. Jak zjišťujeme v neděli, poslouží i jako kostelní zvon… Přestávka mezi hodinami výuky slouží ale jen pro proběhnutí dětí, o nějaké svačině či pitném režimu tu nemůže být řeč. Děti ráno nesnídají a prvně jí až po návratu ze školy. Chvíli pozoruji malé školáky, jak louskají první věty a opakují slabiky po učitelce podobně jako naši prvňáčci. Učitelka má jedno batole v náručí, druhé asi tříleté dítko se proplétá mezi žáky. Ostatně i jedna ze žákyň má s sebou asi ročního sourozence. Jesle ani školky tu pochopitelně nemají. Děti se učí evidentně rády, jsou velmi pozorné, učitel tu má velikou autoritu. Chodit do školy si totiž nemůže dovolit každý. Základní škola je sice povinná, ale někteří rodiče do školy děti neposílají, jednak to některé mají hodně daleko, ale hlavně v době polních prací (což ted není – proto ta přeplněná škola, jindy zřejmě tři budovy úplně postačí) musí pomáhat a pracovat doma. Střední škola už je vyloženě pro vyvolené. Platí se školné, a to je dvojí- bud se platí pouze škola nebo školné i ubytování s jídlem a to stoji mnohem více. Nefunguje tu žádná veřejná doprava, takže studenti, kteří na kolejné nemají, si školu prostě dovolit nemohou. Takto jsme například pomohli jednomu z překladatelů v ordinaci.. Ganzani má za sebou 2 ročníky střední školy, musel ale studium přerušit, protože si ho nemohl dovolit. Koupili jsme proto v Mkandě kolo a darovali ho Ganzanimu. To mu umožní do školy denně dojíždět a je za to moc vděčný.
