Deník Malawi 11


Malawi

Ve čtvrtek jsme se rozloučili jak s Fanuelem, tak s kuchařkou Anzi a penzionem v Mchinji a vydali se do hlavního města. Ubytování v „luxusní „ čtvrti – alespoň zvenku to tak vypadalo , nakonec bylo trochu zklamáním, ale zato jsme v nedalekém obchodním centru objevili pizzerii a s chutí si objednali konečně něco jiného než rýži s kuřetem a kapustou. Brzy ráno pak vyrážíme na dlouho cestu na jih , po 14 dnech v ordinaci si dovolíme sladkou tečku na závěr mise a strávíme necelé dva dny u jezera Malawi. Po více než třech hodinách cesty, kdy sjíždíme z hor k jezeru , mění se ráz krajiny a vyprahlá okrová se víc a víc zelená. Konečně vidíme i symbol Afriky – majestátní baobaby. Míjíme už dokonce hranice s Mozambikem, tak vyskakujeme pro foto. Je to prostě hraniční přechod, jak v Náchodě Bělovsi… Navštěvujeme i národní přírodní rezervaci, kde je nejstarší malawský baobab, prý má 800 let (no, věřte malawijcům …), obešla jsem ho a obvod může mít tak okolo 20m. Opravdu pořádný kousek… Fotíme se u něho a za pár minut už vysedáme v příjemném letovisku, ubytováváme se v ThumbiView Lodgi, která patří bílým jihoafričanům. Zařízení prosté ,ale čisté a moooooc se nám tam líbí. Západ slunce na pláži skoro mořské okoření ještě parta malých kluků, kteří si nesou primitivní hudební nástroje a rozbalí to jak velká kapela s Rastim je natáčíme a přidáváme peníze, aby zahráli ještě další kousek. Kluci pak vytahují lístek s anglicky psaným textem. Stojí na něm, že příští týden je čeká důležitý fotbalový zápas a hraním si chtějí vydělat na dopravu. Jak milé! Dostali tisícovku kwacha a šťastní házejí nástroje na záda, aby šli zas o kus dál. Modlím se, aby z té zamračené oblohy vykouklo na chvilku slunce, vyslechne mě a na pár minut pozlatí hladinu večerního jezera a ještě mi do hledáčku přihraje plachetnici. Co víc si můžu přát! Po večeři se nám nechce ještě ten krásný večer ukončit, je úplněk a tak se jdeme ještě projít po pláži. Za chvíli přibíhá Rasti, že si mám vzít mikrofon a že ve vedlejší vesnici bubnují a tancují, protože tam instalovali nového náčelníka. Ten se tu nevolí, ale dědí. Ze strýce na synovce. Natočím oslavnou vřavu s bubnováním, ale z focení bohužel nic není. Blesk se jim nelíbí a tak rozjásanou společnost s Aaronem opouštíme. Ještě se s Monikou a Hankou podíváme do vedlejšího kempu a usazujeme se v houpačkách, vydržíme tak snad hodinu, jak malé děti… a já si připadám, jako bych se ocitla v těch prospektech odněkud z Polynésie. Hotový ráj! Ráno procházíme „zlatou uličku“ se stánky se suvenýry – chýlí se čas odjezdu a je třeba myslet na natažené dlaně našich blízkých, kteří od nás doma očekávají něco exotiky a taky vyrážíme lodí na nedaleký ostrov. Voda je nádherná , průzračná , tak se všichni , až na vystrašenou Adélku, koupeme a nedbáme údajného nebezpečí parazitů, kteří se prý mohou zavrtat lidem do kůže. Ostatně vodou z jezera, jak jsme posléze zjistili, jsme se sprchovali na pokoji… A pak, nebezpečí je ve stojatých vodách a proto jsme pro jistotu stále chodili nebo plavali zítra dopoledne už musíme být na letišti a tak ještě odpoledne z Maclearu odjíždíme, abychom přespali opět v hlavním městě Lilongwe a stihli ještě ranní velkou tržnici se suvenýry. Netušíme, že nás čeká ještě adrenalin v podobě nevyzpytatelného stavu vozidla – asi v půli cesty prásk, rachot a šílený řev, jak kdyby se dodávka proměnila v traktor. Asi jsme ztratili výfuk. Pokračujeme v cestě s tím šíleným rachotem a za chvíli si k puse dáváme všechno, co nemáme na sobě, ale stejně ty zplodiny čucháme. Má to jednu výhodu, není slyšet vlastního slova, takže Hanička na chvíli přestala mluvit a Aaron nemusel troubit na cyklisty a pěší. Ti už sami uskakovali do příkopů v obavě, že právě přistálo UFO a brzdí na asfaltové ranveji. V hlavách se nám honí katastrofický scénář, že asi budeme muset přespat v Salimě , do Lilongwe je to totiž ještě nejméně 120km. Jenže je sobota večer, kde seženeme nějaký autoservis…? Jenže to neznáte Aarona! teprve teď mohl předvést celou škálu svých dovedností a na první benzínce v Salimě, kdovíjak sehnal pár maníků, který se v dodávce začali vrtat a světe div se, než jsme si vypili colu, výfuk byl zase tam, kde má být a auto spokojeně vrnělo. Naštěstí to nebyl upadlý výfuk, ale jen nějaký šroubek, který ho držel. Sláva! A tak jsme pořádku dojeli i do „hotelu“ a ráno vyrazili na nákupy. Smlouvat se musí, to je jasné, takže se bavíme obě strany a obě strany jsou nakonec s obchodem spokojené. Zažijeme i neuvěřitelné setkání s Indem, který cestuje po světě už 10 let na kole, aby upozornil na zoufalou situaci HIV pozitivních. Nádherný slunečný člověk. My ale musíme opustit tržiště i Lilongwe, zamáváme Malawi a Africe a mou fotografickou třešničkou na dortu z malawijské mise je obrázek Kilimandžára, nad nímž jsme letěli. Sbohem magická Afriko, snad se neloučím na vždy…

Malawi

Malawi

Malawi

#deník #Malawi #blog

Příspěvky se připravují
Zůstaňte s námi...