Je před námi poslední den celodenní ordinace ve Fanuelu. Poslední dny už každé ráno doplňujeme došlé léky z místní lékárny v Mchinji, hlavně dětské sirupy, Panadoly, léky na kašel, dokupujeme sušené mléko pro děti matek, které by rády kojily, ale nemají co. Před ordinací tady na nás čeká už zase pořádná fronta, některé známé tváře (chodí na převazy), ale i stále noví a noví pacienti, kteří se teprve teď o naší ordinaci ve Fanuelu dozvěděli a přicházejí třeba z velké dálky. Bude opět těžké po setmění třicítce lidí říci, že už se na ně nedostane… Ordinuje se tedy skoro do devíti hodin. Ve škole s Rastim rozdáváme dopisy, které dětem napsali školáci z Hronova, vrhají se na ně dychtivě a čtou anglicky psané vzkazy od vzdálených kamarádů, o jejichž přepychu nemohou mít ani tušení. Ještě odpoledne máme pro ně od Fanuelských dětí odpovědi a já se těším, až je i s fotografiemi budu zase předávat u nás. V ordinaci se objevuje i náčelník všech vesnic Mchinjiského okresu, natáčím s ním rozhovor a on rád předává velké díky všem, kteří jim z Čech pomáhají. I když celá naše mise může vypadat jako kapka v moři, je to ale konkrétní pomoc a za těch 14 dnů jsme pomohli stovkám lidí, o velký kus poskočila stavba nemocnice, která bude sloužit širokému okolí i lidem z poza hranice Zambie a bude mít lepší zázemí a vybavení než nemocnice, kterou jsme prošli v Mchinji. Navíc se bude zaučovat i další personál, tak aby do budoucna byli soběstační a poradili si s dodávkami materiální pomoci od nás sami. K vznikající nemocnici patří rozsáhlý pozemek a tak se počítá i se školními políčky, na kterých by se pěstovala soja a měly by tu vyrůst další budovy se vzdělávacím centrem. Odpoledne ještě naposledy procházím s fotoaparátem vesnicí a loučím se svými „holkami“, které mě už zdálky vítají a podávají ruku. Nejradši bych ze sebe svlíkla a věnovala jim všechno oblečení, co mám na sobě, o dětech ani nemluvě. Místo toho jim nechávám vzorníček z broumovské Veby a v duchu si představuji, jak by jim ty brokáty a popelínky slušely, ale hlavně dětem pomohly jiné materiály než hrůzné směsové umělotiny, ze kterých mají vyrážky. Je mi trapně, že jim nemůžu dát víc, ony mají ale až dětskou radost z toho katalogu, že se o něj málem porvou. Kéž by se podařilo jim třeba poslat balík „kazových“ látek a ten místní krejčí, který tu přešívá z roztrhaných hadrů oblečky dětem, by jim spíchnul nějakou pořádnou blůzku. Loučím se s nimi a do očí se mi derou slzy, protože vím, že se mi po těch zaprášených tvářích, suchých dlaních a křivých zubech v upřímném úsměvu bude stýskat. Objímám je a připadají mi jako děti. Jsou drobné a ještě menší než já se svými 159cm. Smekám ale před jejich statečností, pracovitostí, trpělivostí a pokorou, s jakou svůj úděl nesou. Kdoví, jestli je jejich chlap někdy pohladil, políbil do vlasů nebo zvedl do náruče… přemýšlím, kde mají tajné zásoby lásky a něhy, se kterou nosí svoje mimina na zádech a okopávají přitom pole.
